Když nějaký podnik potřebuje k odvádění prací, na které je zaměřen, vozidla nebo jim podobné stroje, musí si je logicky pořídit. Nakoupí je, investuje do nich nemalé peníze a pak už jde jen o to, aby využití této techniky přineslo očekávaný zisk, kterým by se zmíněné výdaje vykompenzovaly a ještě se vydělalo něco navrch.
Což o to, taková technika určitě nějaké ty peníze vydělá, jenže… Jenže ne vždy tyto putují do té správné, tedy firemní kapsy. Aby se totiž vydělávalo, musí se tato vozidla a tyto stroje dát do užívání zaměstnancům firmy. A ti mohou nejednou přijít na nápad, že vlastně lze s pomocí této techniky vydělat i něco do kapsy vlastní. Jistě, nemělo by tomu tak být, jenže proč tak neučinit, že? Když se tato technika nachází každou chvíli někde, kde na ni právoplatný majitel nevidí, a tudíž se nějakou tu levotu nepodaří nikomu dokázat a firmě tak nezbude, než ušlý zisk či ztrátu zaplatit ze svého jmění?
A tak se podnikají černé jízdy, technika se využívá k melouchaření nebo se krade vše, co se tu ukrást dá, nákladem počínaje a pohonnými hmotami konče. A co majitelé firem na to? No, co asi? Co jim zbývá? Buď kompenzují takto vznikající ztráty z jiných zdrojů…
… nebo si zařídí monitoring strojů.
Proč právě tento monitoring strojů? Z toho prostého důvodu, že je to právě tato vymoženost, jež umožňuje sledování vozidel a strojů i na dálku, s využitím internetu.
Stačí namontovat čidla a zvolit parametry, jež mají být ohlídány, a pak má oprávněná osoba odkudkoliv přehled o tom, co se s uvedenou technikou děje. Zjistí se, zda a jak zaměstnanci tuto využívají, zda nejsou páchány nepravosti a nedochází ke zbytečným škodám.
A to v praxi znamená nemalou úsporu peněz a méně starostí. Protože nikdo soudný z řad zaměstnanců nebude zneužívat to, co je mu svěřeno, když se na to dá lehce přijít a dokázat to. A to i tehdy, když se nikdo z nadřízených nedívá, protože je ‚za horami‘.